Nastavení hledání (Stránka 2 z 4)

To wusa: čtivé pokračování opět za 100 bodou. JV ti ale ztrhne body za ty 3 vítězný Grand Prix Franty Šťastného - on vyhrál totiž 4x. 
V Lurganu jsem před lety s McCallenem mluvil. Říkal, že by někdy rád na krátkou dovolenou do ČR. Tak třeba tu byl právě teď...
Těším se na pokračování.

To wusa: Když jsem na letošním NW200 mluvil s Williamem Dunlopen (no.. mluvil..., z mé strany šlo spíše o snahu domluvit se rukama-nohama) tak zmínil, že ví že v ten samý termín jede Victor Gilmore závody v České republice, jen vyslovit pořádně "Hořice" bylo nad jeho síly...
Tak ať se ti to v Irsku vydaří!

To pavel50: To že jsou všichni naši jezdci, kteří bodovali v celé historii mistrovství světa? Tak to asi těžko...

Jen pro upřesnění. Jezdci malých tříd nebyli letos přesunuti z Mountain Course na Bilown. Malé třídy se totiž už několik let na TT vůbec nejely a letos je to jejich návrat do programu TT, závody se ale už nevrátily na Mountain Course, ale okruh Bilown.

TTSide A: 1. Crowe/Cox, 2.Holden/Winkle, 3. letošní nováčci Reeves/Farrance.

Taky dobrej stylař, a docela dobrej je i ten co to tak stylově fotí přímo ze hřbitova

A ještě jeden solidní kobercový nálet z NortWest200

Wusa mě trochu předběhl s tou galerií jezdců ze závodu v Hořicích, ale já mám stále něco v rezervě a tak tentokrát bych rád připomenul desítku legendárních jmen dnes již velmi opomíjené třídy sidecarů. Oliver, Noll, Schneider, Deubel, Fath, Enders, Steinhausen, Biland, Streuer, Webster. Vzpomene se někdo na tyto akrobaty na třech kolech? A což teprve ty jejich spolujezdci - to jsou borci! 

No 90.léta už asi nelze označit za období pro pamětníky, neboť to už pamatují téměř všichni. Přesto pro připomenutí alespoň pár fotek slavných jezdců oné doby: Sakata, Harada, Cadalora, Biaggi, Capirossi, Rossi, Rainey, Schwantz, Doohan a Criville.

Jo jo wusa, jsou to opravdu Middelburg a  Rossi. Ták a "za odměnu" za vyřešenou hádanku si můžeš přečíst medajlónek Joeye Dunlopa, tak jak jsem ho připravil pro svou knihu.  No snad se to alespoň trošku bude líbit i ostatním.

Joey DUNLOP
Účast na TT:    1976 ? 2000
Počet vítězství:    26
?King of the Road?, ?Yer Maun? nebo prostě ?Joey?, tak ho znala celá světová motocyklová veřejnost. William Joseph Dunlop je neúspěšnějším závodníkem v celé dosavadní historii TT a jeho jméno se stalo pro většinu motocyklových fanoušků i odborníků doslova synonymem pro Tourist Trophy. Narodil se v severoirské městě Ballymoney a k motocyklovým závodům ho přivedl Mervyn Robinson,  kamarád z nedaleké Moary. Spolu s Frankem Kennedym a Joeyovým mladším bratrem Jimem vytvořili ?squadru? známou jako Armoy Armada a křižovali svou domovinou od závodu k závodu. Prvním Dunlopovým závodem byl start na okruhu v Maghaberry v r.1969 na motocyklu Triumph Tiger Cub, který si pořídil za 50 těžce uspořených liber ze svého platu zaměstnance dopravní firmy. Onen rok to byl jeho jediný závod, neboť na další prostě neměl peníze. Postupně se účastnil více závodů a na Mid Antrim 150 v r.1973 získal i svoji první trofej, sotva dva palce velký (nebo spíše malý) pohár za páté místo. Jeho závodnického potenciálu si všiml místní velkodopravce Johnny Rea a pro sezonu 1974 zakoupil pro Dunlopa Yamahu 350. Ten s ní skončil v domácím šampionátu na 7. místě, přestože v té době stále pracoval na plný úvazek a nemohl startovat ve všech závodech. Následný rok byl motor jeho stroje převrtán na 351 kubíků, aby mohl jezdit třídu 500cc a zde také na Temple 100 přišlo jeho vůbec první vítězství. Dnes se tomu snad ani nechce věřit, ale Joey tehdy příliš netoužil po závodech na Tourist Trophy, jeho mecenáš Rea však ano, a tak se Joe s Yamanou v jeho barvách v roce 1976 poprvé objevil na Isle of Man. Za 16.místo ve Juniorech a 18. v Seniorech si hned napoprvé odvezl dvě bronzové repliky. Rok nato už Dunlop svůj první závod na TT vyhrál. V r.1979 začal tragický konec Armoy Armady. Na North West 200 vážně havaroval Frank Kennedy a po několika měsících nakonec svým zraněním podlehl. O rok později na NW200 zahynul Mervin Robinson, jenž byl v té době již Dunlopovým švagrem, neboť Joey si při těch všech cestách po závodech namluvil jeho sestru. V reakci na smrt svých kolegů skončil se závodění Jim Dunlop. Joey ale dokázal těžkou dobu překonat a snad i duch jeho kamarádů ho vedl k mnoha triumfům. Ten další přišel vlastně hned několik týdnů po tragickém North Westu, když na TT 1980 vyhrál závod Classic 1000cc. Ukázal se zde nejen jako rychlý, ale i jako přemýšlivý jezdec. Svou Yamahu opatřil velkou nádrží a mohl tak tankovat jen jednou v průběhu závodu, oproti dvěma nutným zastávkám největších favoritů Granta a Haslama z týmu Honda. V posledním kole zajel i nový rekord okruhu. Jeho výkon tak zaujal vedení továrního týmu Suzuki GB, že mu pro zbytek sezóny nabídlo jejich motocykl s tím, že  bude krýt záda Graeme Crosbymu v jeho cestě k získání titulu mistra světa F-1.  Joey byl na ?Suzině? okamžitě jako doma, což předvedl hned v prvním seznamovacím závodě britského šampionátu F-1 v Silverstone. Hlavní byla ale Ulster GP, kde měl za úkol dojet před Mickem Grantem na Hondě. Celý světový šampionát Formule-1 se totiž skládal jen ze dvou závodů, TT a UGP, a na TT vyhrál Grant před Crosbym. Joey byl jasně ze všech nejrychlejší, ale v souladu s týmovou režií vyhrál Crosby před Dunlopem a Grantem, což Crosbymu a Suzuki zajistilo kýžený titul. Přestože Joey opět všechny přesvědčil o svých výjimečných jezdeckých schopnostech, Suzuki s nabídkou nové smlouvy váhala. Tak ji nakonec předběhla Honda a zrodilo se jedno z nejdelších a nejúspěšnějších spojení jezdce a stroje v celé závodní historii, když Joey vyhrával na Hondách celých dalších dvacet let. Od roku 1983 až do 1988 vyhrál na TT v nepřetržitém sledu 6x za sebou závod TT Formule-1, k tomu ještě 3x Senior a 2x Junior. V letech 1985 a 1988 dokázal  dosáhnou hattricku  - tedy třech vítězství v rámci jedné Tourist Trophy.  Do tohoto období patří vedle mnohých prvenství na Ulster GP, NW200 a TT    také zisk pěti titulů světového šampióna Formule-1 v letech 1982-86.   Do jeho kariéry ale negativně zasáhlo zranění v r.1989. V Brands Hatch vážně havaroval a velká část sezóny byla ztracena. Na TT byl jen jako divák a trochu smutně sledoval jak jeho Hondu sedlá Steve Hislop. Na scénu velkých závodů se vrátil až při Ulster Grand Prix, ale ještě ne zcela zdráv na své největší soupeře nestačil. Mnozí ?experti? ho hned odepisovali, jiní radili ať už alespoň nejezdí silné kubatury. Kam však s tímhle na Joeye. Pravidelným cvičením a plaváním dokázal následky zranění překonat a když se rok s rokem sešel, tak svoji oblíbenou třídu F-1 v Ulsteru vyhrál.  Tourist Trophy byla však trochu jiná písnička. U Hondy mezitím dostávali v těch nejprestižnějších třídách přednost jiní jezdci. Byli tu Hislop, McCallen, Fogarty a další.  Joey však i v této době sbíral na TT řadu vavřínů. S výjimkou r.1995, kdy vyhrál Senior 750cc,  to ale bylo jen v menších třídách. V rozmezí let 1992 ? 1998 vyhrál 4x 125cc, 4x 250cc a jednou Juniory, tedy 350cc. Jeho velkou touhou ale bylo ještě alespoň jednou vyhrát na Tourist Trophy Formuli-1. Honda mu k tomu přislíbila dodat nejlepší motocykl RC45 a Joey pro to udělal také vše. Zimu před sezónou 1998 strávil v Austrálii, jednak mělo tamní teplé počasí blahodárný vliv na jeho různá zranění, jednak zde mohl v klidu relaxovat při projížďkách tamními rozsáhlými končinami. O tom, že jeho věhlas dosáhl až k protinožcům, svědčí i tato pěkná příhoda. Na jedné ze svých projížděk si Joey samozřejmě nemohl odpustit trochu více potáhnout za plyn a poněkud překročil limit povolené rychlosti. Když ho policejní hlídka zastavila, obořil se na něj strážník slovy: ?Člověče co to má znamenat, kdo myslíte, že jste, Joey Dunlop, nebo co??  Po lakonické odpovědi ?No jistě, kdo jiný??, situace ještě zhoustla, ale vše se nakonec vysvětlilo a celá záležitost skončila velkou autogramiádou na četnické stanici. Pár týdnů před TT si však Joey zlomil klíční kost v závodě 125cc v Tandragee a to mu znemožnilo účast na TT v F-1, dvěstěpadesátky ovšem dokázal vyhrát! Pro rok 2000 přislíbila Honda dát svému nejvěrnějšímu a nejúspěšnějšímu jezdci nový stroj  Honda VTR SP1 Fireblade. Ještě pár týdnů před TT měl ale Joey pro závod North West 200 k dispozici jen standardní běžný kit a nijak výrazněji se neprosadil. Na přímou intervenci šéfa týmu Honda Great Britain rozhodla firemní centrála v Japonsku dodat Dunlopovi pro TT motor užívaný v MS Superbiků a na Isle of Man sním poslala i speciální skupinu techniků. Vyplatilo se. Přes počáteční problémy, dokázal Dunlop vyhrát jak závod Formule-1, tak následně i 250 a 125cc. Byl to celkově jeho třetí hattrick na TT a byla to sláva veliká. Ačkoliv mu bylo již 48 let,  nikoho vůbec ani na okamžik nenapadlo, že by to byla jeho poslední TT. Osud však určil jinak. Jen několik měsíců poté Joey startoval na poměrně bezvýznamném závodě v estonském Talinu. Jezdil zde již dříve a přijal pozvání i tentokrát ? bohužel. Ve třídě 125cc ještě na částečně mokré trati smrtelně havaroval. Svět rychlých kol opustil nejen fenomenální závodník, ale i neobyčejný člověk. Vyhrál 26x TT, 24x Ulster Grand Prix a 13x North West 200, což jsou tři největší závody na přírodních okruzích na světě. Dalších vítězství se snad ani nedopočítáme. Kdo by to byl řekl, že z tohoto vlasatého  kluka s rukama od šmíru a s nezbytnou cigaretou v puse, který přijel v r.1976 poprvé na Tourist Trophy, se stane nejlepší jezdec TT všech dob a dokonalý džentlmen, jehož jako jediného z motocyklových závodníků dvakrát přijme v Buckinghamském paláci sama královna.  Za své sportovní výkony byl odměněn řádem britského impéria MBE a  za svou humanitární činnost pak i vyšším řádem OBE. Pro Joeye neexistoval jen pouze závodní okruhy, ale velice citlivě vnímal i realitu celosvětového dění. Organizoval a sám osobně zajišťoval humanitární pomoc dětem Rumunska, Albánie či zemí  bývalé Jugoslávie. Ve své zemi v Severním Irsku dosáhla jeho popularita nevídaných rozměrů (aby nedával špatný příklad mládeži, tak mimo jiné přestal s kouřením), přesto zůstal nadevše skromný a přátelský. Nikdy jsem se nechtěl stát nějakou superhvězdou, říkával, chtěl jsem být jen sám sebou a přál bych si, aby si mě takto lidé také pamatovali. V mnohatisícovém pohřebním průvodu šli svorně bok po boku katolíci i protestanti a se slzami v očích  každý vzpomínal? a bude vzpomínat navždy. Celý motocyklový svět bude vzpomínat  navždy.

V autogramovém týdeníku bych chtěl zavzpomínat na pár jmen 80 let: Martinez, Dörflinger, Gresini, Mang, Lavado, Pons, Lawson, Uncini Spencer....  vzpomínáte?

to wusa: Dík za pěkné foto Joeye Dunlopa. O té historce co uvádíš, píši já ve své knize "100 let TT" toto:
V závěrečném závodě Classic TT usiloval skvěle disponovaný Charlie Williams o své třetí letošní vítězství. Bohužel závod pro něho neměl dlouhého trvání a Charlie musel hned v 1. kole v Ballaugh  odstoupit. Podobně také dopadli hned na úvod i Billy Guthrie či Stan Woods. Po prvním kole vedl Joey Dunlop na své Rea Racing Yamaze o 6 sec před Jeffem Saylem. Na dalších dvou místech za nimi byli Greame McGregor a Mick Grant (ten trochu ztratil na startu, když měl potíže uvést svou Hondu do chodu). McGregor ve druhém kole odpadl a ve třetím ho následoval i Jeff Sayle. V půlce závodu byl na čele stále Joey Dunlop 22 sec před Mickem Grantem, ale zastávky v depu přinesly dramatickou změnu. Zatímco Grant stál v boxech pouhých 12 sec (jen doplnění paliva za pomoci rychlotankovací zařízení ? proto mohly jet Hondy na dvě obvyklé zastávky), Dunlop měl stroj připravený k další jízdě až za 53 sec. Jeho stíhací jízda byla fascinující. Po čtyřech kolech ještě vedl o 1,2 sec Grant, ale v pátém kole překonal Dunlop stávající rekord a zůstával druhý  už jen o 0,1 sec. Poslední kolo zajel Joey ještě rychleji a ustanovil nový absolutní rekord průměrnou rychlostí 115,22 mph! Takovému náporu nemohl Grant odolat. Na stupně vítězů tak vystoupili J.Dunlop, M.Grant a R.Haslam. Pro Dunlopa to nebylo vůbec lehké. V tréninku nebyl nikdy lepší než šestý a pořád se snažil na svém motocyklu něco upravovat. Na jeho stroj byla vůbec zvláštní podívaná. Čtyřválcový motor Yamaha byl vsazen do starého rámu Seeley, původně určeného pro dvoutakt Suzuki. K němu se noc před závodem navařila silná výztuha pro velkou nádrž na 8 galonů paliva, tak aby se vystačilo jen s jednou zastávkou na dotankování. K takovéto nádrži ale neměl úměrně velké přední plexi, za něž by mohl zcela zalehnout. Úplně nakonec ještě  do půl třetí ráno měnil Joey  klikovou hřídel motoru. No a s tím vším dohromady vyhrál a jako soukromník porazil všechny zúčastnění tovární jezdce. A to mu ještě ke všemu hned v prvním kole na Ballacraine praskly dva úchyty držící tu velkou nádrž. Dunlop se jí v průběhu závodu snažil všemožně přidržovat koleny i lokty v obavě, že by se při jejím posunu poškodil přívod paliva k motoru. Vítězství věnoval Joey svému velkému závodnímu příteli Mervinu Robinsonovi, který zahynul jen pár týdnů před tím na North West 200.

Pro wusa a nejen pro něj. Kdo to je?