Joey DUNLOP & Robert DUNLOP
Robert Dunlop a jeho starší bratr Joey sdíleli společnou touhu po rychlosti po celý svůj život.
Joey Dunlop ? největší postava motocyklových závodů ? byl hrdinou, jehož smrt po tragickém pádu v Estonsku v roce 2000 šokovala celý sportovní svět a v samotném Irsku dala podnět k diskuzi o možném ukončení tohoto druhu motocyklového závodění.
V červenci 2000 se více než 5000 lidí přišlo s Joeym rozloučit na jeho poslední cestě. Každý z nich doufal, že takovou ?podívanou? už nikdy neuvidí. Ale tragický odchod Roberta byl jakýmsi pokračováním děje z před osmi let. Fanoušci opět předvedli svůj veliký obdiv a respekt k nositeli slavného jména.
Robert a Joey Dunlopovi byli bratry, kteří cestovali po závodech, ale každý sám. To byla úžasná a pro mnoho lidí nepochopitelná věc. Joey byl vždycky doslova přilepený k motocyklu a neměl tolik času k diskuzím, zatímco Robert byl v rozhovorech k nezastavení. Robert byl skutečným snem každého novináře.
V kapitole nazvané ?Znal jsem Joeyho? Robert říká : ?Hodně lidí zbožňovalo Joeyho pro jeho brilantní jezdeckou techniku, ale pro mě to byl především brácha, nebyl jiný než Jim, ale byl prostě jinou osobností. Joey a já jsme byli stejné krve, oba dva jsme sdíleli stejnou touhu po závodění. Ta touha mě taky velela, abych v závodění pokračoval i po bratrově odchodu. Jsem moc rád, že mě náš otec rozuměl a respektoval mé rozhodnutí.
Ten nešťastný den, 2.června 2000, kdy se Joey zabil, jsme spolu s Jimem přijeli do malého domku na Union Street, jak jsme nazývali domov v Ballymoney, a spolu s našimi čtyřmi sestrami jsme zaslechli tu hroznou novinu o Joeym. Maminka se právě vracela z procházky s jejím psíkem, když jsme se potkali přede dveřmi. Nemohl jsem říci ? jak se vede?. Řekl jsem ? mám špatnou zprávu. Maminka odpověděla ? copak se stalo? Bylo to pro mě drtivé, jakmile jsme vstoupili do obývacího pokoje, všechno vyčetla z tváří celé rodiny.
Nikdy nezapomenu na maminčin pláč, ze ztráty jejího syna. Joey byl opravdu hlubokomyslný člověk, ale taky šťastný, rád nosil starší oblečení, miloval smích a všechny bláznivce okolo. Když jsem byl teenager vyhledával jsem jeho společnost v domnění, že taky zapůsobím na své okolí. Joey to věděl a proto se odvážil mluvit vždycky jako první. Pak se vždycky rozesmál, když viděl, jak jsem zrudnul. Jeho příběhům a dobrodružstvím, která zažil na celém světě jsem moc nerozuměl. Neporozuměl jsem ani všem našim společným bitvám ze závodní dráhy i mimo ní, ale navždy jsem si je uchoval ve svých vzpomínkách. Už se nemůžu podívat vedle sebe při závodě, abych viděl Joeyho přilbu a jeho pronikavé oči uvnitř. Ale často k němu mluvím a jsem si jistý, že mě slyší?.
Louise Dunlop, vdova po Robertovi, vzpomíná, jak Robert upadl do smutné nálady a nepromluvil po celé tři týdny.
?Nikam nejel, nikam nešel, nic nedělal. Uzavřel se sám do sebe a do myšlenek na Joeyho. Když si na to vzpomenu, jakým způsobem zvládal bratrovu smrt, musím říct, že skutečně nebyl schopen závodit, tak jako jeho synové dva dny po Robertově smrti. Každý jsme jiný a Robert se potřeboval uzavřít do sebe a do svých myšlenek?.
Jedním z těch, kteří Robertovi velice pomohli v jeho závodnické kariéře byl dopravce Patsy O´Kane z Londonderry, se kterým se poprvé potkal v roce 1986 a tím začalo jeho dlouholeté sponzorství.
Právě Patsy si jako první všimnul Robertovi loajality k Joeymu.
Byl to Patsy O´Kane kdo zaplatil účet za operaci po tom, co si Robert ošklivě zranil ruce při jednom ze svých pádů.
?Z mnoha důvodů mě Robert nahrazoval syna, kterého jsem nikdy neměl. Na druhou stranu Robert nikdy nezapomněl, na dny, které jsme společně strávili, každé vánoce přinášel mé ženě Jean velkou kytici s přáníčkem. Neměli jsme rodinu a považovali jsme Roberta za našeho syna?.
Patsy nesl Robertovu ztrátu velmi těžce, říká : ?V mé ?knize? vzpomínek je jedním z největších irských jezdců všech dob, který byl schopen vítězit jak na přírodních okruzích, tak i na motodromech.
Jsou tu někteří, kteří říkají, že Robert a Joey nespolupracovali, ale to je velký omyl. Vzpomínám si na jednu příhodu ? bylo to noc před NW200, kdy měl Joey velké problémy s motorem své Hondy. Bylo to ve tři hodiny ráno, když jsem řekl Robertovi, že Joey spolu se svými japonskými mechaniky stále pracuje na motocyklu a nemůžou najít problém. Robert mi řekl ? myslím, že vím, v čem je problém a chtěl bych mu to říct. Zeptal jsem se ho, proč se s tím chce obtěžovat. Robert ale nebyl spokojený a já vím, že vstal a šel Joeymu pomoci nastavit motorku. Vždycky byl připravený pomoci, když mohl.
Velmi blízkým přítelem obou bratrů, co se závodů týká, byl Angličan Barry Symmons, který žil v Belfastu. Symmonsova slova ve světě road racingu měla skutečně velkou váhu.
Symmons s Joey Dunlopem podepsal smlouvu pro tým Honda v roce 1980 a v následujících letech Joeyho dovedl k pěti titulům mistra světa F1TT.
Ve vzpomínkách na oba bratry jim vždy vzpomíná na jejich vzájemnou velkou rivalitu.
?Pamatuji si na první setkání s Robertem v době, kdy jsem se staral o Joeyho. Šel jsem do Robertova a Joeyho domu a viděl jsem oba bratry venku s vykasanými rukávy. To byl jejich společný trénink, který spolu v těchto dnech provozovali. Bylo to v malé vesničce, která se nachází ve středu Armoy Armada. Joey pracoval na nové Hondě 125cc a vyprávěl mi o Robertovi ? On je opravdu dobrý. Je lepší, než si myslíš. Jednoho dne mě začne porážet a připraví mě opravdu horké chvilky.
V roce 1990 pak Symmons Roberta přetáhl k týmu Norton.
?Myslím, že byl preciznější než Joey?, pokračuje Symmons. ?Čímž nás přesvědčil v roce 1992, když se stal britským šampiónem na okruzích (pozn. ? motodromům se tady říká short circuit). Joey v té době taky závodil na britských okruzích, ale nikdy nebyl schopen se v této sféře dostat až na samotný vrchol ? popravdě Joey zde byl hlavně kvůli TT. Robert byl z trochu jiného těsta a já jsem věřil, že se z něho časem stane světový šampión (což se nestalo z důvodu jeho těžkého zranění, které utrpěl v roce 1994 právě na TT Isle of Man)?.
Když se Robert upsal Nortonu, velmi často končil v nemocnici.
?Robert nám často říkával, abychom o něho neměli strach, že by nechtěl dopustit, aby Nortona ztratil. Podívaná na něj byla neuvěřitelná, když se za jízdy lepil na velký motocykl, jímž Norton byl. V roce 1990 pro nás získal Robert double na North West 200 a ukázal svoji obrovskou sílu. Tajemstvím jeho úspěchu bylo v úplném ovládání emocí a nervů. Někteří jezdci jej předjížděli, ale Robert měl trochu rozdílný názor na závodění, který jim pak předvedl. Byl inteligentním a zároveň velice statečným jezdcem?.
Vždycky se vynoří dohady, kdo byl lepší. Joey nebo Robert? Barry Simmons má celkem nezaujatý pohled na oba jezdce, ale dodnes se k tomuto tématu nechce vyslovit. Bratrská bitva na UlsterGP v roce 1990 byla v mnoha ohledech tichá a skeptická díky velké Joeyho havárii v Brands Hatch v roce 1989. Robert jel Norton, Joey Hondu. Byl to závod dvou es, jak byl později nazván.
Závod skončil ke spokojenosti tisíců přihlížejících vítězstvím Joeyho, který proťal cílovou pásku se zaťatou pěstí ve vzduchu s devatenáctisekundovým náskokem. Tenkrát se hodně dění odehrávalo při zastávkách v depu, kde vzhledem k délce závodu, bylo nutné dotankovat palivo. Tady se očekával rozhodující souboj mez oběma bratry.
V roce 2003 Robert zavzpomínal na tenhle závod a vystřihl svému bratrovi poklonu : ?Joey byl před závodem nervóznější než já. Road racing je těžký sport a vyžaduje pekelné soustředění. On příliš tahal, aby ukázal, kdo je nejlepším irským jezdcem. Myslím, že jsem s ním ani nemusel tolik honit. Předjel jsem ho v nájezdu do vlásenky a zůstal jsem včele do konce kola, kdy jsem musel tankovat. Nevěděl jsem, že chce rozdíl smáznout tím, že nebude zastavovat v depu a tankovat Jsem si jistý, že by se mě jinak neudržel, protože moje motorka byla rychlejší a on mě chtěl asi předjet v době, kdy budeme v Budore. Vždycky jsem Joeyho pro tohle obdivoval. Lidé mi pak často říkali, že jsem ho mohl porazit, kdybych nemusel zastavit na tankování, ale nejsem si úplně jistý, jestli bych to dokázal.?
Jak je vidět, Robert dokázal mít radost i z bratrova úspěchu.
Liam Beckett, bývalá fotbalová hvězda z Ballymoney, později pak úspešný kouč, vyprávěl báječné příběhy o Robertovi z celých dvaceti let kdy Dunlop a Beckett válcovali co se dalo jak na road racing scéně, tak i na short circuit.
V roce 1989 získal jackpot, když Robert zvítězil v MacauGP. Beckett vzpomíná na závěrečný ceremoniál, při kterém se předávaly ceny vítězům a Robert mu pošeptal : ?Toto je jediný závod, který Joey nikdy nevyhrál. Teď jsem před ním?.
Robert Dunlop and his elder brother Joey shared a passion for speed that was to claim both their lives. In part two of our serialisation of JIMMY WALKER?s new book about the life of Robert Dunlop the author looks at the deep bonds and rivalry between the daredevil brothers
Joey Dunlop ? the biggest name in motorcycle racing ? was a hero whose death in a crash in Estonia in 2000 shocked the sporting world and brought motorcycling in Ireland shuddering to a halt.
More than 5,000 people were at Joey?s funeral in July 2000, and everyone secretly hoped we would never see its like again. But, tragically, Robert?s funeral followed eight years later, and again the fans turned out to pay their respects.
Robert and Joey Dunlop were two brothers who were set apart not just from the rest of the motorcycle travelling circus but from each other. That?s what made them great.
Joey was always glued to the bike and had little time for small talk, while at the other end of the spectrum Robert couldn?t talk enough.
Robert was an interviewer?s dream; but there were more than quips in his battery of one-liners. He had deep feelings, which he showed with this tribute to Joey he wrote after a trip to a remote place in the Republic where he took time to sort things out in his head and think about what his gifted brother had meant to him.
Entitled ?The Joey I Knew,? Robert said: ?Most people saw Joey for his brilliance on a motorcycle but to me he was just a brother, no different from my brother Jim but with a different personality and after all that?s what makes us what we are. Joey and I shared the same blood group but we always shared a similar passion for racing and this was what drove Joey on. I am grateful that he had this special passion and that is why he would never have stopped racing; it?s also the reason I can?t either. I am glad my father understands and recognises this, for it?s this passion that makes a man great. On that devastating day, Sunday 2 July when Joey was killed, Jim and I arrived at a small house in Union Street which we called home in the town of Ballymoney along with my four sisters to break the news about Joey. Mum was just coming home with her little dog after a walk when I met her just outside the front door. I couldn?t tell Mum?how could I? I just said, ?I?ve a bit of bad news,? and Mum replied heartily, ?What?s wrong with you now?? But it became devastatingly clear what was up as we entered the living room and she saw the looks on the faces of her family.
?I will never forget my mother?s weeping at the loss of her son. I wept for my mother that day for I was chilled to the bone. Joey was a very deep person at times but also a happy-go-lucky old-fashioned type who loved to laugh and fool with people. When I was a teenager I looked up to him as my big brother and I suppose I tried hard to impress him. Joey knew this so he would dare me to do anything and talk me into going first. Then he would have a good laugh when I would fall on my face. I miss the fun and the craic. I miss his stories of his adventures all over the world. I miss the great battles we had on the track but I do have my memories and they will go on forever. I can no longer look beside me in a race and see Joey?s helmet and his piercing eyes inside. I just talk to him now and I am sure he can still hear me.?
Louise Dunlop, Robert?s widow, recalls that Robert went into a monastic mood of silence for three weeks.
?He didn?t want to go anywhere or do anything,? she said. ?He was just wrapped up in himself and thoughts of Joey. When I think back to those days and the way Robert handled Joey?s death I must say that he couldn?t have gone out and raced two days afterwards, as the case with his two sons following Robert?s death. But then everyone is made differently, and Robert especially would lose himself in deep thoughts.?
One of the people who helped Robert most in his racing career was Londonderry haulier Patsy O?Kane, who first met him in 1986 and became his long-time sponsor.
He saw first hand Robert?s loyalty to Joey.
It was Patsy O?Kane who paid for the famously accident prone Robert?s surgery bills and for the operations on his injured hands.
?In many ways he was a substitute for the son I never had. For his part, Robert never forgot what I had done and the good days we had together, and every Christmas he brought a bunch a flowers and a card for my wife, Jean. We have no family, and we regarded Robert as one of our own.?
Patsy, who misses him badly, said: ?In my book he was one of the biggest riders Ireland ever produced, for he was able to win on the roads as well as circuits, and this put him one up on Joey. There are some who would say that Joey and Robert didn?t get along, but this is nonsense. I remember one occasion?it was the night before the NW200?and Joey had problems starting the bike. The time was 3am, and I told Robert that as Joey had Japanese mechanics over here helping him it was up to them to sort out Joey?s problems. But Robert said to me, ?I think I?ve sussed out what?s wrong with Joey?s bike, and I?d like to tell him.? I asked why he would bother. Let him get on with it. But Robert wasn?t happy, and I know he went to Joey and helped get his bike sorted out for the big race. That was the sort of him. He was always going to do a good turn if he could do so.?
One of the Dunlop brothers? closest friends in racing was Englishman Barry Symmons, who made his home in Belfast and became of one of the racing world?s most influential figures.
Symmons signed Joey Dunlop for the Honda team in 1980 and guided him during the years when he won five Formula 1 World Championships.
He recalls Joey tipping him about off about his younger brother and forecasting he would become a rival.
Said Symmons: ?I remember first meeting Robert when we were looking after Joey. I went to Robert and Joey?s house and watched Joey and Robert ride up and down outside. This was common practice in those days at the little village which was the fulcrum of the Armoy Armada. Joey was working on a new 125cc Honda and he told me about Robert. Joey said, ?He?s good. You?d better believe it. He might even beat me and give me a hard time.??
After being headhunted by the Norton team Symmons signed up Robert Dunlop in 1990.
?I think he was greater than Joey,? said Symmons. ?What he did was come to terms with short-circuit racing when he won the British Championship in 1991. Joey also rode at times in the British title race, but he was never able to get on top of things in this sphere ? in fact Joey for us was simply there for the TT. Robert was a different kettle of fish, and I believe he could have gone on to be World GP Champion (had it not been for a terrible accident at the 1994 Isle of Man TT).
When Robert first signed for Norton he was seeing more of the inside of hospitals than he was of winners? enclosures.
?Robert, however, said to us not to worry and that he wouldn?t let the Norton get the better of him again, and he never did. Robert was an amazing sight clinging to the big Norton. He won the NW200 for us in 1990, when he had a double, and he went from strength to strength after that. His secret was his complete control of nerves. Some competitors override, but Robert preferred a laidback attitude, which showed him to be an intelligent rider as well as one who was very brave.?
There have always been arguments about who was the better, Joey or Robert. Barry Symmons has given his view impartially, but at the end of the day it comes down to opinion.
The battle of the brothers at the Ulster GP in 1990 in many ways silenced a lot of sceptics, who said that Joey was finished after his big accident at Brands Hatch in 1989. Robert was on the Norton and Joey on the Honda in the race of aces, as it was later called.
The race ended, to the delight of the thousands who lined Dundrod, with Joey crossing the line, clenched fist in the air, with 19 seconds to spare.
It all revolved around a pit stop. In those days a rider was likely to have to make a refuel at some stage, because of the length of the race, and, needless to say, everyone expected Joey and Robert to do the same. As it turned out, however, while Robert made his pit stop on the Norton, Joey blasted through on the Honda, to the intense excitement of the packed stands.
In 2003 Robert recalled the epic race and sang his elder brother?s praises. ?Joey was a bit emotional about that one,? he said. ?Road racing is hard to perfect, but Joey had it down to a fine art. He just pulled so much ground on me from Ireland?s to Wheelers. So I thought, I can?t have this. I passed him again going into the hairpin and stayed in front until the end of the lap, when I had to come in to refuel. I didn?t know he could do the distance without refuelling, and I?m sure I could have held him on the straight, because my bike was faster than his, but he would probably have passed me by the time we got to Budore.
?I always admired Joey for that one. People said to me afterwards I would have beaten him if I hadn?t had to refuel, but I don?t honestly believe I would.?
But Robert enjoyed getting one up on his brother too.
Liam Beckett, former Ballymoney soccer star and later coach, tells some wonderful stories about Dunlop during the 20 years when Dunlop and Beckett were high rollers on the road-racing and short-circuit scene.
In 1989 the pair hit the jackpot when Dunlop won the Macau Grand Prix.
Beckett recalls the the after-race presentation, when Robert had won and was so delighted he showed the trophy to everyone and said: ?This is the one race which Joey has never won. I?m one up on him now.?
Jezdím tak rychle, jak rychle lítá můj anděl strážný 
SUZUKI GSX-R 750 K7
